Cesta na adaptační kurz začala 20. září ráno před gymnáziem, kde jsme se sešli a nastoupili i se svými zavazadly do autobusu. Během cesty se našemu drahému spolužákovi Kevinovi udělalo nevolno, a tak bohužel musel opustit své místo v zadní části vozidla a přesunout se blíže k řidiči, kde pro jistotu a zachování čistoty autobusu obdržel prázdný sáček.
Náš příjezd v Liščím Mlýně byl uvítán deštěm, proto nám byli co nejrychleji svěřeny klíče k chatkám a my měli za úkol rozdělit se do skupin po čtyřech až pěti a následně se s naší skupinkou zabydlet. Rozdělování do chatek netrvalo dlouho, zbyla nám hodina do oběda, a tedy čas na nějaké to seznamování se spolubydlícími. Ve 12 hodin jsme se sešli v hlavní budově na oběd a paní profesorka Armová nám oznámila, že brzy by mělo přestat pršet a máme se tedy připravit na krátkou procházku, a abychom vymysleli nějaké seznamovací hry na večer.
Po náročném počítání, jestli nikdo nechybí, jsme se vydali na procházku do Skokanského areálu Jiřího Rašky, vzdáleného zhruba 6 kilometrů. Cestou nás paní profesorky zavedli párkrát špatným směrem, ale i přesto jsme tam došli. Prohlédli jsme si areál, zapózovali pro foto a po “demokratickém hlasování“, nás paní profesorka přesvědčila, abychom vyšli po schodech nahoru na skokanský můstek. O 428 schodů nahoru později jsme se napili a vydali zpátky dolů. Avšak cestou dolů, se na již zmíněných schodech, přihodil první úraz. Ondru tak museli ostatní kluci cestou zpět podpírat.
Kolem sedmé hodiny večerní jsme v jídelně odsunuli stoly a udělali si kruh z židlí, posadili se a začali hrát námi nachystané hry. První spočítala v tom, že jeden stál uprostřed kruhu a řekl například „přesedne si ten kdo na sobě má mikinu“, kdo měl mikinu se zvedl a sedl si na jinou židli a poslední co si nestihl nikam sednou šel doprostřed a říká další věc. Druhá byla hra Bang, kdy prostřední si sedl a ti vpravo a vlevo od něj museli říct jméno, ve druhém kole příjmení, toho druhého. Třetí hru už došly nápady, tak se hrál slovní fotbal a seznamovací večer zakončilo vytvářením věty/vět. Večerka byla ve 22:00.
V úterý přijela paní Netopilová, školní psycholožka, která s námi měla trávit většinu dne. Znovu jsme si sedli s židlemi do kruhu a každý nám měl říct své jméno, jaký je, jaký není, co se jim daří a co se jim nedaří. Potom nám rozdala papíry a měli jsme do každého okénka, kde byla například napsáno: mám raději zimu než léto, sehnat něčí podpis. . Pote jsme byli rozděleni do skupin a museli jsme do půl hodiny sehnat věci začínající na všechna písmena abecedy. A nakonec jsme si měli vybrat jednu kartu s přídavným jménem, jak bychom si přáli, aby se chovala naše třída plus psaní, jaký by měl být náš předseda/předsedkyně třídy a hlasování o to, kdo by to měl být. Valnou většinu hlasů získala Viki a stala se naší předsedkyní třídy. Poté jsme šli ven si trochu zasportovat, hrál se volejbal, ke kterému se přidali i paní profesorky, někteří hráli fotbal a nejmenší skupinka badminton.
U večeře jsme potvrdili, že bychom si večer rádi udělali táborák a opekli špekáčky.
Zpívali se písničky a u ohně panovala pohodová atmosféra a snad se všichni dobře bavili. Díky dohodě byla večerka prodloužena o půl hodiny a na oplátku nikdo nešel na návštěvu po večerce.
Středeční ráno proběhlo stejně jako předešlý den až na to, že pršelo. Déšť měl trvat až do oběda, tak nám profesorky přichystali nějaké aktivity v budově a to třeba pantomimu. Po krátké přestávce jsme se vrátili do jídelny, kde pro nás paní profesorky připravily takovou opičí dráhu. Byli to tři papíry na šířku vedle sebe a kolem deseti na délku, na každém papíru byla buď, pravá či levá ruka nebo noha a muselo se zároveň položit správnou končetinu na správný papír v jedné řadě. Po této pro někoho náročné hře, pro někoho ne tolik, se vrátili židle a stoly na místa, aby se tam dalo obědvat.
Pršet přestalo někdy během oběda, takže nám nic nebránilo vydat se na tůru na Pustevny. Všichni byli tedy nachystaní i s batohy ve smluvený čas a vyšlo se. Ještě v penzionu nám byli představeni 4 kolíčci, za které když jsme je na sobě našli připnuté, když se řeklo kolíčky, čekal trest. To znamenalo, že po celou cestu byl každý podezřelý a nikomu jsme nemohli věřit, že na nás právě nepřipnul kolíček. Bez komplikací jsme vystoupali až na Pustevny. Nahoře nás čekala hustá mlha a zima. Po krátké pauze jsme se vydali již zpátky.
Po návratu nás už očekávala sprcha. Snědli jsme naši poslední večeři na adapťáku, vyhlašovali se vítězové (nohy, ruce, papíry) a paní profesorka pro nás měla závěrečná slova, o tom jaký jsme na ni udělali dojem jako třída a pár motivačních vět i k našemu návratu do školy. Zbylý čas už jsme mohli využít podle svého uvážení až do večerky.
Ve čtvrtek jsme se nasnídali, dobalili si tašky nebo kufry, uklidili v chatkách, odevzdali klíče a autobusem jeli zpátky do Kroměříže.
